1

Karel Čapek

Vrch svatého kříže (1925)

Spíše se na něj doptáte pod profánním jménem Žižkovských pecí; ale nejsou tam ani pece, ani kříž, ba ani židé; je tam jen nevalná tráva, vykotlané a rozežrané svahy a hlavně žižkovský lid. Je to nahý, sedraný a příkrý hřbítek, tak trochu lomy, trochu dětské hřiště a v pozdních hodinách ledacos jiného; na jedné straně uzavírají obzor Olšanské hřbitovy, jež se svými topoly a cypřiši a kupolemi hrobek a věžičkami vypadají hodně jižně a poeticky; pod nimi zapomenutý Olšanský rybníček, zátoka slizu s vodou zelenou jako horské pleso a hustou jako smetana. Dokola dole Žižkov, černý, očadlý a loupající se, daleko na obzoru Hradčany, odtud opravdu neskutečné a jen tak symbolicky nadechnuté; a tuhle na druhé straně temného údolí zelený Vítkov, masivní hranice žižkovské nádrže. A vzadu uzavírá kopec tajemně zazděná zahrada kapslovny, odkud třaskají rány jako ve věčně válečném pásmu.


Ve dne jsou tu děti a draky, děti s luky z deštníkových drátů a děti s kartami; mládenci s hlavou položenou na klíně své milé a tváří zakrytou čepicí; milá sebou ani nepohne v tichém uznávání mužské svrchovanosti. Matky ze Žižkova spravují prádlo nebo suší houby; mladí tátové zdola vynášejí na loktech své haranty; staří strejci si sem se svou fajfkou a sedí nehnutě nad široce rozlezlou čadící Prahou. Vyčouhlý hoch hraje na harmoniku tak koncertně, že by se mohl ukazovat;Kolem něho kruh mládenců na břiše, huby opřeny o pěsti, se nehnutě oddává divokému a vzlykavému vrkání, jímž koncertující mládenec opřádá tenoučkou melodii. Veliká, ohromně těhotná žena stojí nehybně proti nebi jako barbarský monolit.


Na rozrytých a vylámaných svazích, na terasách šutru a neřádu, na výspách z plechovek a sutek rostou dřevěné baráčky stlučené z latí a prkének a starého plechu a papíru; nové lidské příbytky, typ 1924, snad ještě o něco bídnější než jinde, protože tu není ani dlaň půdy, na které by se vypracoval záhonek. Domácí páni kutí něco kolem svých budek a navážejí na kolečkách kamennou drť v marném úsilí zarovnat drobící se svah. Červené a modré peřiny v oknech, mnoho dětí a ječivý ženský křik. Jen docela na temeni se udržel lidový park: úhor bez jediného stromečku, sporá a tuhá tráva mezi rezavým pískem, ale ještě dost, aby tu se soumrakem polodětští milenci zdola usedali, jak se říká, na zelený lajntuch. A v noci, v noci tu člověk nemá co dělat; je to místo poněkud špatné pověsti.


Tam dál, až za kapslovnou, jsou za drátěným plotem zahrádky železničních zřízenců;každá je jako dlaň, ale je tam dost místa pro kapustu a slunečnice, ohnivé řeřichy a begónie a jiřiny a takovou jakousi bednu s okýnkem, z níž čouhá plechová roura; nu ano, v těch bednách se patrně bydlí. A kde je trochu vylámán svah, postaví se z prken bouda a natře se růžově nebo bledě modře a je to; zas jedna rodina má střechu nad hlavou. A ještě dál, na posledním výběžku hřbetu, je skuteční dlouhá a smutná kolonie, a za ní písečná končina, podobná povrchu měsíce, rozrytá maličkými horstvy a krátery, na jejichž dně zahnívají zelené rybníčky. Tady už opravdu je sám kraj města; na kost obnažená a zraněná půda městských terénů přechází náhle ve sličnou a mírnou oblast obdělaných polí.


Lidé, kteří jdou ještě dále nežli sem, do některé z těch samot, rozdrobených podle cest, jsou tiší a umdlení, trousí se po jednom s uzlíčky, ve kterých si ráno nesli do práce oběd, a ztrácejí se v polích, dál a pořád dál, až tam kam nedohlédneš a nikdy snad nedojdeš. Musíš jít moc dlouho zpátky, aby ti zase zacinkala červená tramvaj periférie.



Tento článek byl doslovně převzat ze stránek občanského zpravodaje Kauza3.cz. Jak uvádí Michal Vronský, zcela náhodou objevil tento realisticko-poetický popis z pera Karla Čapka vzpomínajícího Vrch svatého Kříže, dnes častěji známý jako Parukářka.